Oddělení ARO a JIRP jsou o záchraně života. Miminko mělo být ještě v bříšku,  cucat si palec, polykat plodovou vodu, plavat nahorů a dolů. Za miminko dýchá a jí maminka, která mu kyslík a živiny posílá přes placentru. Vnitřní orgány nedoušků nejsou připraveny na náš atmosférický tlak, na nastartování vlastního samostatného krevního oběhu, na příjem potravy. A tak se musí miminko aklimatizovat a naladit na pobyt na Zemi. Někdy je potřeba přeléčit i neduhy, které  přetrvávají ještě z doby, kdy děťátko bylo v bříšku.

První týden miminko i maminka „jedou“ na adrenalin. Projevuje se pud sebezáchovy – chci přežít, chci, aby přežilo. Druhý týden je už pro oba náročnější, docházejí síly – u miminka se mohou objevit první komplikace, na maminku dopadá realita předčasného porodu.  Nezbývá, než si uvědomit, že domů si rodiče odnáší už úplně pozemské dítě a to, co se děje s Nedouškem na ARO a JIRP, je právě ta Nedouškova cesta na planetu Zemi.

 Samozřejmě ne vždy se vše povede dokonale opravit a napravit. Ale od toho jsou doktoři, aby rodiče informovali a naplánovali, jak co nejlépe miminku pomoci, aby jeho budoucí život byl co nejkvalitnější.  Velkým problémem je smířit se s tím, že si miminko z nemocnice odnese domů nějaký neduh.

 Úskalím komunikace rodičů s doktory je, že tito jsou povinni informovat „zákonné zástupce dítěte“ naprosto o všem. Například miminko pokrčilo levou nohu, ale správně by mělo pokrčit pravou. „A co to může znamenat, pane doktore?“ ptá se zaskočený rodič. „No, my vlastně nevíme, musíme udělat testy…“  A tak rodič ještě na chodbě nemocnice ťuká pro něj neznámé pojmy do mobilu a  intenzivně vyhledává, co může znamenat, když se pokrčí ta jedna noha? A dozví se, že to znamená buď naprostou katastrofu, nebo že Mars je v neobvyklém postavení se Saturnem,  nebo to nemusí znamenat vůbec nic.

 Informační rozhovory s doktory jsou pro rodiče značně vyčerpávající. K tomu se přidává zmatení významu pojmů, neboť doktor může zapomenout, že se před ním hroutí naprostý laik a hlavně rodič, který zase může zapomenout, že i doktor je jenom člověk. Přidá se informační šum, kdy rodič zaslechne z útržkovité komunikace mezi zdravotníky cosi, co se jeho Nedouška vůbec netýká. Ale to rodič zase neví.

 Strýček Google sype jeden příběh za druhým a z toho většinu s katastrofickými konci – vždyť kdo by si dal tu práci psát na internet, že jako rodič prožil podobné scénky a všechno dobře dopadlo?

CHUDÁCI RODIČE!

 A naš Nedoušek si tak v inkubátoru dospává, co má, nabírá gramy a hlavně nedočkavě vyhlíží maminku!