Touží oběti po krvi?
V souvislosti s otázkou, jakou měrou informovat veřejnost o detailech z případů sexuálního zneužívání v církvi mi přišel dotaz, jak to, že si některá z obětí nepřeje zveřejnění jména toho, kdo jí ublížil? Bez souvislosti s konkrétním případem uvádím důvody:
V kauze kněze Zboroně se nedala přehlédnout iniciativa jeho obhájců z řad lidu, kteří vypátrali identitu obětí a veřejně je napadali. Ne každá oběť se může cítit natolik silnou, aby toto riskovala.
Oběť nemusí mít potřebu veřejného lynče agresora. Uznání jako oběti se jí dostalo jinak, má trauma zpracovávané v terapii. Nepotřebuje, aby i ostatní na agresora ukazovali prstem a volali „fuj“, protože, ač jí ten člověk ublížil, vnímá, že je stále člověkem, kterému chce zachovat lidskou důstojnost. Oběť měla k agresorovi vztah ambivalentní, i když ve vztahu nebyla dobrovolně, aby v něm mohla přežít, vytvořila si vůči agresorovi i pozitivní pocity. Osobnost agresora není jenom ten čin, který provedl, ale i výsledky jeho dobré práce, a oběť si nepřeje, aby tato byla haněna.
Oběť je srozuměna o psychickém stavu agresora, a obává se, že si tento sáhne na život.
Je rozdíl mezi poukazováním na systémové problémy a chyby, a štvavou akcí vůči konkrétnímu člověku.
Na závěr ještě upřesním, že je podstatný rozdíl mezi pečlivě volenou medializací, a skandalizací, informacemi a manipulací. Ze zkušenosti práce s oběťmi vím, že tito lidé jednou za čas prohledávají i mediální prostor a sledují, co „jejich“ agresor dělá, popřípadě bývají v kontaktu s komunitou, tedy se k nim zprávy dříve nebo později dostanou. Nejedná-li se o celostátně hledaného zločince, není, dle mého názoru etické, aby po mediálním prostoru kolovala velká fotografie, v tomto případě kněze podezřelého ze sexuálního zneužívání.
Ano, agresoři ponížili ve svých obětech lidskost. Ale to neznamená, že oběti nezůstávají lidskými a trauma z nich dělá nelítostné mstitele toužící po krvi a lynči!