Zamyšlení nad knihou

Nenárokuji si nestrannost ani vědecký přístup u formulování svých postřehů při četbě knihy „Zakázané dotyky“ od Jana Poláka. Nevyrůstala jsem v katolickém prostředí, ani nejsem formována katolickou etikou. Ve své diplomové práci zabývající se komunitou katolického kostela jsem vkládala dost odkazů, že jak je katolická etika nastavena, je pro člověka vlastně nežitelná, proto nebudu tyto odkazy kopírovat ještě sem a nastavovat jimi už tak dlouhý text.

Co považuji za důležité zmínit, že ve své terapeutické práci provázím klienty sexuálně zneužívané, znásilněné a znásilňované, zneužívané emočně a duchovně, a mimo jiné i klienty s různými závislostmi.

Co jsem se začetla do práce, setkávám se už od úvodu s tvrzeními, která chápu jako názor autora bez ozdrojování, je-li převzat, nebo bez uvedení důvodu, proč tato tvrzení uvádí. Má se totiž jednat o vědeckou práci, ne o osobní zamyšlení či názory. Od začátku tedy lze mezi řádky číst postoj autora. Také přívlastky, které klade před názory, se kterými nesouzní, já vnímám manipulativně. Ale jak už jsem zmínila i ve své diplomce, manipulativní způsob komunikace je z mého pohledu uvnitř církve běžný.  

Vypůjčím si odstavec hned z úvodu „Život v současném západním světě, který klade velký důraz na sexualitu a její prožívání, s sebou nese ztrátu mnoha zábran. Zdá se, že už nic není tabu. Existuje však jedno téma, které dál budí mezi lidmi nemalé rozpaky. Jde o problematiku autoerotického chování“. Já ze své praxe a zkušenosti s tímto nesouhlasím. Nevím, co myslí pojmy „západní svět“, protože důraz na sexualitu a její prožívání vidím spíše ve východních kulturách, viz. Kámásútra. Naše společnost je přesexualizovaná, ale podívejme se na to, kdo nám ten sex dává stále před oči. Reklamní a marketingové agentury, protože sex prodává, a tak chybí-li jakýkoliv kreativní nápad, dá se do reklamy sexuální narážka a zabere to (viz. kampaň Sexistické prasátko). Přístup k sexualitě je ovlivněn kulturou (viz. mnohé antropologické práce, čtivě píše Martin Soukup). Antropologie také říká, že každá kultura nastavuje vnitřní pravidla ve třech nejdůležitějších oblastech: ochrana lidského života, vztah k majetku a nezneužívání lidské sexuality. Dále v pracích odborných i populárních se tematizuje, že společnost nastavovala pravidla v oblasti sexu z důvodu mocenského, kdy si muž nárokoval ženinu plodnost a tím investici do vlastních potomků. V některých kulturách dochází k fyzickému zotročování žen přes ženskou obřízku či deformování chodidel, které zabraňovaly v pohybu, v dalších kulturách se tvoří sexuální tabu a společenské restrikce. Však ještě nedávno, a sto let je v lidském dění jako nic, umíraly děti hlady, pro své přežití potřebovaly zázemí široké rodiny a narodit se do nemanželského stavu bylo stigma. V dnešní době některé násilné techniky přebily testy DNA, které dávají otci jistotu, má-li touhu investovat pouze do vlastních genů.

Jako tabu a opravdu podstatný problém, který se těžko v naší době komunikuje, nevnímám autoerotiku, ale téma mocenského zneužívání v oblasti sexu, sexuálního zneužívání dětí a mladistvých, uvnitř církve pak i sexuálních disharmonií v páru, které vedou k rozpadu vztahu či náhradním technikám, které popírají možnost zažívat v páru intimitu, neschopnost lidí řešit svoje frustrace a unést určitou míru neuroticity, která je nám dána kulturním prostředím, ve kterém žijeme, a jejich následné vybíjení přes sexuální energii.

Takže mě text autora nutí k doplnění mého názoru, že autoerotika budí rozpaky tak maximálně uvnitř (katolické) církve. Ovšem pak by mě zajímalo, jak velké rozpaky budí homosexuální chování uvnitř komunit a mocenské zneužívání tamtéž, kde místo rozpaků nacházím spíše seznam psychických obranných mechanismů od popření, potlačení, represe, projekce až po reaktivní formaci.

Autor cituje statistické výzkumy sexuologů o četnosti tohoto chování. Z těchto výzkumů je zřejmé, že autoeroticky se chová naprostá většina populace napříč věkovým spektrem. Autor uvádí, že řada současných psychologů, psychiatrů a pedagogů je toho názoru, že autoerotické praktiky jsou prospěšné, a jsou řešením pro lidi v určitých životních situacích. Zároveň mohou být léčivé při problémech s anorgasmií či ejakulací. A věta „Dále můžeme upozornit na to, že internet je plný „stoprocentně seriózních“ informací, které pod rouškou vědeckého přístupu sebeukájení chválí, poskytují přesné instrukce, jak ho co neefektivněji provádět, a považují všechny, kdo se k němu vyjadřují skepticky či odmítavě, za zastaralé a nemoderní“ je z mého pohledu manipulativní (podsouvá) a nepřesná. Má-li se jednat o vědeckou práci, chybí jí ozdrojování těchto předpokladů. Takto netuším, co má autor konkrétně na mysli, a nevím, zda čerpal z internetových zdrojů zahraničních nebo českých, a jak zní originální text, ze kterého tvořil svůj názor. Třeba mě by tento předpoklad při psaní diplomky neprošel.

Názory na to, co je zdravé a prospěšné se vyvíjí tak, jak se vyvíjí naše poznání. Proto bývaly doby, kdy se za prospěšné považovalo dát dítě do jeslí, a věnovat se údernické práci, děti nerozmazlovat, nechat vyřvat, na jakékoliv projevy nepohodlí dítěte reagovat nakrmením – a to cituji jenom ze zlomku příběhů, které mě běží před očima, a jejichž dopady těmto „dětem“ velmi komplikují současné bytí. Z pohledu hlouběji do historie se lidé dobrovolně trávili rtutí, dávali cucat dětem arzénové bonbony na zklidnění při bolesti zubů, trávili si svoje domácí prostředí olověnými tapetami, a to všechno dělali pro to, že věřili, že je to pro ně prospěšné. Naše poznání světa je vždy pouze částečné.

Hned v první kapitole se objevuje ono katolické jádro pudla. Z pohledu katolické etiky je autoerotika odsuzována proto, že „nutí osobu, jež ho provádí, uzavřít se do sebe“. Obvykle pro ni bývá velmi obtížné osvojit si nezištný postoj sebeobdarování a služby. Sebeukájení fixuje dotyčného v jistém druhu narcismu. Představuje regres v normálním psychosexuálním vývoji a snižuje schopnost zrát k opravdové lásce velkého sebezapření. Máme zde na mysli především jedince závislé na masturbaci, s velmi nízkou schopností ovládat své sexuální impulzy, sledující jediný cíl: okamžité, samotářské potěšení“.

Tento text je ozdrojován odkazem na Gl Russo, z roku 2004. Už jen rozebrat tento text je pro mě úkolem, protože nechápu, z čeho vychází. Z čeho vznikl názor, že „sebeukájení fixuje člověka v jistém druhu narcismu“? Že se jedná o regres v normálním psychosexuálním vývoji? Tyto předpoklady nejsou více ozdrojovány, proto nevím, zda tyto věty jsou podloženy nějakým výzkumem, popřípadě se jedná opět o manipulativní způsob komunikace – podsouvání. 

Nevím třeba, jak vnímá a rozumí pojmu „narcismus“. Jedná se o pojem vztažený k diagnózám psychiatrickým – narcistické poruše osobnosti? Nebo pojmem „narcismus“ vysvětluje současné pojetí přístupu k sobě samému vnímavým a laskavým způsobem, který praktikujeme ve cvičení mindfulness? Jaký je podle názoru autora „normální psychosexuální vývoj“? Podle mě zde autor projevuje základní popření normálního vývoje čehokoliv, sexuality a sebepoznání zvláště. A je-li narušen běh těchto normálních a přirozených věcí, nastávají funkční a vztahové problémy, které se velmi složitě řeší například v terapiích, a mají devastující dopad na soužití.  

Jak zrovna v sexualitě lze předpokládat, že se to, co je člověku milé a pro něj funkční, naučí až v párovém soužití, a vlastně po svatbě, která je z pohledu církevního těžko zrušitelný úkon? Vývojový proces učení je, že se učíme nápodobou, pochopením principu a účelu, nácvikem a praxí. Vynecháme-li u sexuality cokoliv z těchto kroků, nastává problém.

Prvním krokem je získávání informací. Děti si tyto informace instinktivně získávají sami, potřebují k tomu dost pochopení v sobě bezpečném prostředí, kde by důvěryhodný člověk uvedl střípky zjištěného do správného kontextu. Není-li tento krok naplněn, setkávám se s tím, že je dítě snadněji manipulováni, zneužito a znásilněno, protože prostě neví, co se s ním děje, situaci nerozumí.

Dále v procesu učení patří sebepoznání a nácvik. Není možné bez znalostí techniky hned chtít začít běhat jako vrcholový sportovec, bez znalosti receptu a postupu uvařit excelentní svíčkovou, začít řídit auto, když nechápeme, jak se co dělá a také, co se mi líbí a co mi chutná. Autoerotika patří k sebezkoumání, a přijít ke zjištění až po svatbě, že jsem například osoba s jinou sexuální orientací, je komplexně devastující.

A za podstatné považuji ještě dodat, že autor směšuje dvě různá témata: autoerotiku a závislost. Ano, jsou lidé, závislí na autoerotice. Jsou lidé závislí na modlení. Jsou lidé závislí na názorech druhých. Jsou lidé se závislostními sklony, chováním. Jsou lidé s osobnostními poruchami, a ti také patří k lidu Božímu. V kostele najdete lidi s disociální, narcistickou, asociální poruchou osobnosti, lidi paranoidní, prožívající trauma či prodělávající posttraumatickou reakci. Co chybí mnohým kněžím a lidem zasvěceným je vzdělání v této oblasti a sebezkušenost. Můj názor je, že by jim to hodně prospělo.

Jsem teprve v první kapitole četby a svoje názory jsem zvládla vyjádřit na třech stránkách textu v textovém editoru. Proto nepovažuji moc za prospěšné pokračovat v grafomanii, svůj postoj specifikuji už v průběhu psaní. Pro zajímavost doporučuji dohledat si informace, kde vznikl mýtus o škodlivosti autoerotických praktik, kterého se vzápětí katolická církev drží. Stojí za ním také jeden grafoman doktorského vzdělání. Co umí vyslaný hoax natropit v lidské společnosti zažíváme i nyní, viz. příklad je v jedné lživé studii o škodlivosti očkování. Mýtus o škodlivosti autoerotiky je již mnohokrát překonán, jak potvrzují psychologové, psychiatři a pedagogové napříč vyznáními a kontinenty. Jen naší církvi se hodí, protože tím tvoří další a další pocity viny a selhání, jak sám autor ukazuje na citovaných kazuistikách. 

Za sebe si tento text ukončuji: Věř. Ale komu a čemu věříš, ŘEŠ.

A já věřím, že Ježíšovo poselství je opravdu o něčem jiném …. Bohu díky.