O čem to celé je?

v Moje kamarádka, řádová sestra, se dost rozohnila nad tím, jak média pracují s tématem sexuálního zneužívání v církvi. Narážela na poslední kauzu, která se v médiích objevila, a nejvíc jí vadilo, že novináři netajili jméno údajného agresora. Zneužívá se všude, tak proč se ta církev v této tématice tak zdůrazňuje?

V tomto týdnu proběhla médii poměrně tiše ještě jiná zpráva. Za sexuální zneužívání svých žáků byl odsouzen jejich trenér, a půjde do věznice s ostrahou. Vyšetřování se drželo v tajnosti vzhledem ke krytí identity obětí. Kdyby se ve veřejné diskusi jeden z rodičů nezeptal, jak je vyšetřování daleko, vlastně by se o tomto trestném činu veřejnost nedozvěděla.

Proč tedy kauzy v církvi tak rezonují médii, zatímco vyšetřování sexuálního zneužívání v rodinách, školách a táborech jsou novináři skoro nepovšimnuta?

Dovedete si představit ředitele školy, který by při oznámení podezření na sexuální zneužívání učitelem řekl rodičům, že je to celé jenom výmysl, a místo akce na ochranu svých svěřenců začal na rodiče vytahovat všechny možné pomluvy a domněnky, jen aby snížil jejich společenskou věrohodnost? Takhle se už v dnešní době vedení žádné instituce chovat nesmí. Naše společnost se naučila, že tato rizika jsou reálná, a přijali jsme opatření na ochranu ohrožených tak, jak to (zatím) nejlépe umíme. Existují specializovaná pracoviště, která se obětem věnují, reklamy udržují informační hladinu mezi cílovými skupinami, kam se dá zavolat či zajít pro radu a pomoc, policie je odborně proškolována, jak se chovat k obětem, a každá organizace, které svěřujeme své děti, má vypracovaný plán na jejich ochranu. Zaujalo mne, že třeba v Německu si organizace pracující na prevenci sexuálního zneužívání nezletilých najala usvědčeného pedofila jako konzultanta. Procházeli s ním jednotlivá školská zařízení a tento člověk viděl a upozorňoval na to, co ostatní měli ve svém slepém bodě, totiž místa, která umožňovala faktické provedení zneužití, a zároveň navrhoval změny v prostorách tak, aby škola minimalizovala rizika pro své svěřence.

Tak proč se většina představitelů naší církve chová tak odlišně od všeobecného nastavení v naší společnosti? Onu medializaci tématu vztaženého k církvi totiž vnímám jako obranu a jediný nástroj, který obětem a těm „ne-slepým“ zbývá. Napadá mě v tomto směru několik myšlenek.

Například Hans Rosling ve své knize FAKTOMLUVA rozdělil svět do 4 příjmových úrovní a podle nich určuje skutečný stav společnosti i predikci vývoje. Na těchto úrovních ukazuje, proč si nerozumí jednotlivé generace rodin, kritizují si svoje názory i přístup nakládání se zdroji a penězi. Protože změny v naší společnosti probíhají v letech, ne ve staletích, generace se svými zkušenostmi míjejí. A co představitelé naší církve? Jak oni reagují na změny? Na jaké úrovni nám to uvízli? Spalová ve svých sociologických výzkumech píše, že část kněží si přeje návrat do doby před sto lety, kdy byl jejich sociální status jiný, a nikdy by se nemohlo o tématech sexuálního nátlaku a zneužívání mluvit. Ale čas nejde vrátit. Naše společnost je jinde, a pouze tlak zvenčí přinutí něco tak rigidního, jako je církev, ke změně (Rohr při přednášce u sv. Jezulátka, r. 2018).

Sociologie používá pojmy deviace jako odchylku od normy, bez označení, zda je pozitivní, negativní, vnímá se jako pojem neutrální. Znáte Gaussovu křivku? Tak ty její okraje, to je deviace, menšina a její procentuální zastoupení. Donald Cozzens, kněz a terapeut, napsal několik knih na téma celibátu a aktuální situace, a mimo jiné v nich zmiňuje výsledky výzkumů v církvi v USA. Podle dvou studií je mezi kněžími římskokatolické církve významně více než v běžné populaci zastoupena homosexuální preference. Za zveřejnění těchto výsledků byl Cozzens pranýřován i laiky. Už jenom tato poznámka v jeho knize stojí za zmínku, protože jeho kritici jej napadali právě za to, že ten veřejný průzkum ještě více zviditelnil. Podle jejich mínění je lepší o takových tématech nemluvit, když už ona čísla se nedají jinak vyvrátit. Už jenom z tohoto pohledu mi vyvstává otázka, co je vlastně deviantní v subkultuře naší církve?

Cozzens totiž upozornil na důležitou souvislost výsledků tohoto výzkumu, tedy, že v této komunitě se může cítit muž heterosexuální orientace nepatřičně. Ten pocit se netýká jenom vnímání sexuality, ale celkové kultury, kterou lidé spolu budují, skupinových norem, prožívání. Podle Cozzense někteří vhodní kandidáti na kněžství z formace či z kněžské služby odchází z důvodu, že si svoje „nezapadnutí“ do skupiny mylně vykládají jako nedostatečné povolání. Přitom oni jsou nositelé normy většinové společnosti, a ono nezapadnutí je spojeno s potkáváním se se skrytostmi jiné subkultury.

Cozzens tak navazuje na další terapeuty, kteří volají po naředění ne-normality normalitou, a odůvodňuje to tak, že když se společnost skládá z normálních, tedy dospělých, zralých osobností, více je vidět odlišnosti osobností nezralých, popřípadě asociálních, jinak patologických. Je-li některá subkultura přitahována lidmi nezralými, či nějak patologickými, bude se v ní člověk zralý cítit nepatřičně, a na okraji. Problémem není sexuální orientace. Naše většinová společnost se už dohodla, že homosexualita je stejně normální jako heterosexualita. Problémem je kultura tajemství a zastírání. Protože toto prozření ještě nedošlo do povědomí církve, která tak svazuje lidi homosexuální tajemstvím, ač svým nastavením k sobě tyto lidi volá. Dokonce sociologové ve svých výzkumech dále potvrzují, že kultury s nejvyššími počty sexuálně zneužívaných dětí jsou charakterizovány rituály, mužskou dominancí, nízkým statusem žen, segregací žen a mužů, a restrikcí heterosexuálních aktivit. (in. Weiss Petr, Sexuální deviace). Heterosexuálních aktivit, ne homosexuálních. Bártová ve své práci na téma Sexuální zdrženlivost a celibátní praxe v náboženství světa totiž popisuje jako nárůst homosexuálních aktivit v církvi jako důsledek nastolení celibátu a odstranění žen z blízkosti kleriků.

Terapeuti zabývající se léčbou sexuálních agresorů v církvi odůvodňují zdobrovolnění celibátu právě tím, že by se složení současné subkultury naředilo osobnostmi zdravými a zralými, kteří se nebojí žít vztahy a převzít zodpovědnost za život svůj a své rodiny.

A z těchto zahraničních zdrojů i dalších výzkumů zaznívá podtextově moje dnešní velká otázka: „Co je vlastně v subkultuře naší církve „normální“? Co je skutečnou deviací a normou v naší církvi? Psychologie popisuje pojmy jako popření, racionalizace, obranné mechanismy našeho ega. Proč nám zrovna tyto obrany předvádí představitelé naší církve? Co to vypovídá o nich? Proč musí novináři vytahovat jeden skandální případ za druhým se snahou, aby část laiků a podstatná část kléru konečně pochopila, že sexuální zneužívání a nátlak v církvi se opravdu dějí, je to špatné, a je to velmi závažné téma? Proč se tito lidé chovají tak odlišně od většinové necírkevní populace, která závažnost tématu nepodceňuje a volá po ochraně svých dětí?

Je snad v církvi takové predátorské chování (skrytá) norma? Nakolik se takové chování řetězí? Však jak zaznělo v příběhu Jiřího Kylara, když mu kněz radil, aby šel také do semináře, pak bude moci i on si najít svého ministranta…

Mě i napadá, jak vlastně lidé mimo vnímají naši církev? Naše církev si hraje se svými tajemstvími, a přitom spousta z nás už se může ukřičet, že „král je nahý“!

A tak proto, Sestro, v médiích zaznívají i ta konkrétní jména …

Na závěr chci říct a vyslovit velké díky Bohu za ty kněze, kteří se zastávají obětí. Díky Bohu za všechny slušné lidi, kteří nejenom v církvi pracují poctivě, chovají se slušně k druhým, nekradou, nezneužívají druhé sexuálně ani emočně, nešikanují. Chovají se NORMÁLNĚ. Právě těmto slušným lidem, kněžím, řádovým sestrám, laikům, děkuji za trpělivost, protože odnáší mnohou neslušnost a nezralost svých bratrů a sester, a neschopnost vedení církve tak citlivý a závažný problém řešit. A o tom to celé je.