Objednejte si nezávaznou konzultaci:   + 420 605 753 076 rita.kramerova@seznam.cz    Napište mi

Co si čteme v komentářích, a jedna knížka

29. 5. 2021

Dvě inspirace, které spolu vzájemně na první pohled nesouvisí. Zrovna jsem dočetla knihu od Petry Dvořákové „Já jsem hlad“. Autorka naprosto otevřeně píše o nejniternějším ženském prožívání našich tabu, těle, menstruaci, únicích, útiscích, krutosti matky vůči dceři, nezralosti, neempatii, dětském umírání a záchraně, ztracenosti, hledání síly, manipulaci, prázdnotě a prostituci v manželství, znásilňování, protože vše je v pořádku, když se to děje pro klid doma a aby měl chlap lepší náladu.

Co má tato knížka společného s kauzou Feri? Myslím, že popisováním té automatičnosti očekávání, že tělo ženy je majetek muže. Že muž se může chovat jako nezralé hovado, okolo kterého se musí točit celý svět, protože když ne, tak je nevrlý, nepříjemný, hnusný, urážlivý, a tím zase zavařuje lidem okolo, které nutí tyto svoje smrdutosti čichat. Když je žena zatlačena do života tak, že nese tíhu provozního fungování domácnosti, spolu s výčitkami, že není vůči muži dost podřídivá. Když je v rodině žena tlačená do postele právě proto, že ona přeci „má“ tu medicínu na mužskou nasranost, a je jejím úkolem zařídit, aby byl doma klid. V knize je to dokonce křesťanská povinnost, protože měli svatbu v kostele. Když kněz při zpovědi promluví o znásilňování v manželství, nachází žena aspoň závan lidského přiblížení ke své bolesti, ale je ještě hodně paralyzována a nemá sílu najít jiné řešení, než únik do kamarádky anorexie.

Zlehčováním a popíráním slov přeživších sexuálního násilí v komentářích pod články na téma Feri ta dehonestace ženství začíná. Anorexií, alkoholismem, sebepoškozováním, neurózami, depresemi, vyhořením to u žen pokračuje.

Co nyní pozoruji je rozdílný generační přístup. Někteří muži středního věku se nahlas ozývají a snaží se bránit už v dnešní době neubranitelné. Jako kdyby neměli čidla pro utrpení žen, ale v kauze Feri se vzbouřil jejich vnitřní strach a úzkosti. Protože – co když se to v jejich životech děje stejně? Co když s nimi jejich ženy nespaly z lásky a touhy, ale proto, aby byl doma klid? Aby se už mohlo vyvětrat a nemusela rodina čichat mužské smrady? Z „povinnosti“? Co když i oni by mohli být označeni za násilníky, a ženy se jim podvolovaly na základě nátlaku, manipulace a kňučení?

Ach, někdy jsou ty ženy tak kruté. Svírá se mi srdce nad příběhy matek, které své zneužité dcery zadupávají do země s tím, že je to přeci normální nějaké to nepohodlí vydržet, a kdo ví, jak to přesně bylo. Žena je tu od toho, aby muže sváděla, a on si neumí pomoct. Kdepak, jaké znásilnění, holka, jdi si hysterčit jinam … Dcery mi pláčou v ordinaci, a jejich matky si zabetonovávají svá vlastní zranění, na která hledají útěchu v alkoholu, prášcích, jídle, a v nesnesitelnosti sebe sama.

Ale mnohé se mění. Dcery zvedají hlavu a nechtějí dál nést takový ženský úděl. Nemusí jít jen o bolest z největších ženských ponížení. Mladé dámy přichází, aby si v terapii narovnaly záda a sebevědomí, a mohly dál jít životem na svých vlastních nohách. Žít svůj příběh, bez zátěže generačních očekávání, co by se jak mělo. Mladé ženy současnosti budou umět prožít blízkost a intimitu, a budou ji ve vztahu očekávat. Rozhlíží se a hledají nové vzory ženství a mužství. A abych byla upřímná, i mladí muži začínají chodit do terapií. Ti spíše trošku pod nátlakem, často nějaké „kamarádky“, jak já říkám panickým atakám, ale prochází terapií a hledají svůj vlastní život. Tito klienti mi vypráví, jak pro ně a jejich vrstevníky je chození na terapii NORMÁLNÍ. Kauza Feri je o generačním vývoji. Už nechceme být věci k použití podle starých, dávno nefunkčních a člověka destruujících návodů.

Archiv příspěvků