Objednejte si nezávaznou konzultaci:   + 420 605 753 076 rita.kramerova@seznam.cz    Napište mi

Kdy? Kdo?

20. 11. 2019

Česká biskupská konference se rozhodla řešit tématiku sexuálního zneužívání v církvi žalobou na oběti, za to, že nenahlásily včas pachatele.

Zde je modelový příklad, který dávám k dispozici a diskusi pro to, aby na něm mohla naše církev názorně ukázat, KDE má podat oběť ono oznámení na pachatele tak, aby posléze nebyla oběť popotahována za to, že nekonala. Tento příklad je naprosto vymyšlený, vychází z mnoha a mnoha příběhů načtených i z terapií s klienty, ale případná podobnost s realitou je v tomto případě opravdu čistě náhodná.

 

Do farnosti přijde nový kněz, věk dejme tomu okolo 45 let. Po roce se začne sbližovat s chlapcem, krátce po tom, co chlapci už bylo 15 let. Přes „klukovské“ aktivity ve farnosti, po témata dospívání, přibližně půl roku trvá fáze navazování důvěry a testování hranic. Po půl roce dojde k prvním aktivitám sexuálním, nejprve nepenetračním, poté i penetračním. Zneužívání skončí krátce před 18ctými narozeninami, a to z důvodu hádky mezi knězem a chlapcem, kdy chlapec zjistí, že kněz si začal oblibovat dalšího chlapce ve věku okolo 15cti let.

Kdy má chlapec nahlásit, že byl zneužívaný, a komu? To se ptám směrem k církvi.

Kdy si chlapec bude schopný přiznat, že byl sexuálně zneužívaný? To se ptám, abych v textu pokračovala.

S kým o tom, co se děje, mohl chlapec mluvit? Otec – normální chlap, jen trochu víc vysazený na homosexuály, je to ekl proti přírodě a Bohu. Maminka je ráda, že mají konečně na farnosti kněze, který se věnuje dětem, nelibě vzpomíná na předchozího faráře, který, podle ní, neměl rád lidi, jenom se zavíral na faře a pil. Oceňuje, že je o mládež postaráno, a že se na farnosti něco děje. Sourozenec chlapce je introvert, nikdy k sobě neměli moc blízko. Chlapec se o tom, co zažívá, pokoušel mluvit se svým nejlepším kamarádem, ale nevěděl jak. Zkoušel testovat, co si kamarád myslí o tom, že kněží taky žijí sexuálním životem, ale debata se stočila na vulgarismy a v nepochopení, protože chlapci chyběla slova, a kamarád netušil smysl sdělení, byl zahlcený pro své hormonální změny a problémy, které má sám se sebou. Učitelé ve škole si všimli změny chlapcova chování, ale nevybočovalo nějak z průměru, to jsou ve třídě jiní problémoví, tenhle hoch je ze slušné rodiny a chodí do kostela.

Chlapec procházel mnoha trýznivými otázkami týkajícími se sexuality. Je homosexuální? Zkusil si „něco začít“ s dívkou, ale ke styku nedošlo, selhal. Protože jí měl rád, moc se mu líbila, tak se pokoušel vysvětit, že má zkušenost jiného druhu, ale dívka ho odbila zhnuseně „fuj, ty jsi šukal s chlapem, jo? Prase!“, a odtáhla se od něj. Kamarádkám pak říkala, že „je nějakej divnej, a asi úchyl“.

Chlapec se stáhl do sebe, upnul se na studium. Jak bude jeho příběh dál, nevíme. Trochu cynicky mě napadá, že situaci své sexuální nevyjasněnosti a dosavadní zkušenosti mohl řešit únikem do prostředí celibátního, kde to na první pohled vypadá tak, že se tyto otázky řešit vlastně nemusí. A protože vždycky věděl, co má kde správného říkat, stoupá jeho kariéra vzhůru …

Kněz umřel, chlapec mu šel na pohřeb. Byl to přeci tak oblíbený kněz! A vždyť už chlapci bylo víc než 15, to už sex mohl mít legálně. Vždyť z toho mohl kdykoliv odejít, co mu bránilo říct NE? Až do konce života budou v podvědomí v chlapci doutnat myšlenky, co mohl udělat jinak. Proč se nebyl schopný bránit. Doufá, že ho ten kněz měl taky nějak rád, ale uvnitř se cítí jako návlek na cizí penis. Velké pocity viny, zhnusení z vlastního těla. Ze sexuality vůbec. Při zpovědi bude z tématu „šestky“ naprosto nesvůj. A nebo – bude náležitě poučen! Však on ví, co mají chlapci dělat se svým tělem …

Kdy si chlapec je schopný uvědomit, že byl sexuálně zneužívaný? Kdy je schopný o tom mluvit? V jakém prostředí, v jaké atmosféře? Jak se fakt zneužívání projevuje na jeho psychice, na somatice? Na jeho schopnosti navazovat vztah s lidmi? Na schopnosti se vztahovat k ženám?

A opět nakonec dávám tuto otázku: Kdy měl tedy podat onu žalobu a upozornit na agresora mezi kněžími? 

Ano, tito lidé mlčí. Mlčí před druhými, nejvíce sami před sebou. Když se někde o téma sexuálního zneužívání zavadí, mohou jít do agrese, popření, zlehčování utrpení druhých. Pouze ve chvílích největšího sebetrýznění, když už se bolest nedá vydržet, je určitá šance, že někomu, u koho cítí naprosté bezpečí, komu naprosto věří, že se nezachová tak, jako kdysi „ta holka“ a „ten kamarád“, by mohla přijít chvíle, kdy jsou schopní zašeptat: „hele, já jsem taky asi možná oběť. Teď, s odstupem desítek let, si říkám, že to asi nebylo tak v pořádku, jak se celou dobu snažím si namluvit“. 

 

Archiv příspěvků