Jak se mýlíme

To, jak rozumíme světu, je omezeno mnoha faktory. Jsou to naše nedokonalé smysly, které ne vždy mohou přesně přečíst realitu světa okolo nás (například zrakové klamy a iluze, smyslová omezení). Ale i kdyby naše senzory čtoucí okolí byly naprosto přesné, porozumění situaci a kontextu stejně záleží na tom, jak je schopný náš mozek informace vyhodnocovat. Mozek totiž pracuje jenom s tím, co už umí. Logicky tedy, když zříme cokoliv, zařadíme si pochopení viděného jenom ve slovech, vztazích a významech, které už známe. Nebudeme snít ve francouzštině, když tento jazyk neovládáme. Je-li realita jiná, je naše pochopení chybné, a ona chyba nás učí. Když jsme schopni si tuto chybu uvědomit, máme schopnost sebereflexe. Ne-li, žijeme v bludech.

Naše schopnost poznávat svět ovlivňuje také to, co si o situaci myslíme ještě před tím, než ji zažijeme, tj. naše předsudky, očekávání, dosavadní zkušenosti, a také, co si o situaci myslet CHCEME. Tak funguje ochrana našeho ega. Názorně může vysvětlit onen provařený vtip, jak manžel nachytá svoji ženu s milencem v posteli, a ona mu říká: Nevěř tomu, co vidíš, ale co ti říkám. A manžel si může vybrat – někdy je pro něj lepší přijmout sebekrkolomnější vysvětlení scény, než aby jeho mozek pobral pravdu. Protože kdyby si připustil, že je mu žena opravdu nevěrná, nemohl by už sám před sebou dělat, že se to neděje, a musel by situaci nějak řešit. A on tu situaci nemusí chtít řešit, nebo ji nemá sílu řešit či ji řešit neumí.

Setkali jste se někdy se šikanou? Možná si říkáte: Bohu díky, NIKDY. Já vám říkám: s vysokou pravděpodobností ANO. Otázka je, jestli jste byli schopni poznat, že se jedná o šikanu, a jestli jste byli schopni identifikovat, na jaké straně barikády jste vy a jaké kdo hraje role. Šikana, ale také domácí násilí či další patologie, v sobě obsahují z pohledu z venku jeden velmi zrádný trik. A tím je častá záměna agresora a oběti. Jak už jsem psala, obětí se může stát KDOKOLIV. Může se agresorem také stát kdokoliv? To je velice těžká otázka. V odborné literatuře se dočteme osobnostní předpoklady pro to, aby se člověk mohl stát agresorem. Já si myslím, že nikdo není imunní, a že i agresorem se může stát kdokoliv z nás. Ať již jako hlavní strůjce agrese, či jako ten, který se přidá. Ty hlavní pocity, které cítí agresor, a to i sexuální agresor, jsou vedle velmi nepříjemného pnutí, puzení a vzteku totiž také pocit, že má pravdu, a oprávnění sjednat nápravu, konat. A další okolnosti ovlivňují, jestli konat MŮŽE, ve smyslu „moci konat“ i „mít moc konat“. Ale zpět k oné šikaně. Zkusila jsem v řádcích výše upozornit na to, jak je velmi snadné stát se někým, kdo se bude nějak negativně podílet na ovlivňování vztahů ve společenství. Agresor málokdy šikanuje sám. Hlavní schopností, kterou agresoři oplývají, je umění manipulace. Stejné nástroje používá i sexuální agresor. Potřebuje odněkud získat svoji oběť. A potřebuje na své okolí působit tak, že on je ten čistý a důvěryhodný, a problém je v někom jiném, často v oběti samé. Agresor potřebuje navenek být viděn jako ten zachránce a starostlivý opatrovatel někoho ohroženého či špatného, hříšného.

Každý z nás, kdo se setkáváme se šikanou či sexuálním a emočním zneužíváním, můžeme být v omylu ve čtení vzniklé situace. Velmi často, dá se říci, že je to až pravidlem, je při prvním pohledu zaměňována osoba šikanujícího (agresora) a oběti. Už jenom z prostého důvodu – agresor, puzen potřebou uvolnit už nesnesitelné napětí, si oběť vybere, a zaútočí. Jako každá šelma si může okamžik útoku vybrat, místo, čas a způsob, v jeho prospěch hraje moment překvapení, úleku u oběti. Útok jako takový bývá okolí neviditelný, často skutečný agresor zůstává skryt. Reakce oběti na zranění a ohrožení bývá první akt dějství, které je společenstvím zaznamenáno, bez znalosti předehry. Tedy na oběť je soustředěna pozornost jako na toho divného, tedy (mylně i) jako na agresora, svůdce, svůdkyni. A skutečný agresor uniká, jeho napětí polevuje, dál tedy působí jako společensky velmi oblíbený jedinec, hvězda třídy, nejčastěji takový ten vzorňák, vždy všechno dělá správně, pomáhá učitelům, lísá se k autoritám, vždy přesně ví, co má říct, a kdy má sklopit cudně hlavu a jen vzdychat, aby okolí pochopilo samo. Nikdo by to do něj neřekl…

Návody, jak se vypořádat s šikanou skvěle zpracoval Michal Kolář ve své zatím poslední knize „Nová cesta k léčbě šikany“. Za základní považuji, aby každý, kdo pracuje s nějakým společenstvím, si byl těchto principů vědom. Také aktivní práce se svými vlastními předsudky, zcitlivění pro to, že často je realita jiná od toho, jaká se nám zdá být, komunikace a vzájemný respekt k našim odlišnostem, tvoří společenství více odolná vůči tomuto velmi devastujícího jevu.

První blog byl o tom, že je potřeba se ptát. A já se ptám: „myslíte si, že je církevní prostředí vůči tomu všemu imunní?“ Teď by se pravděpodobně hodilo citovat z Bible, kde najdeme mnoho příkladů, jak Bůh nastavil pořádek mezi lidmi právě proto, aby patologickému chování zamezil. Čtěme Bibli, tam to všechno je. Ale také se vraťme k začátku tohoto textu a tomu, jak to, co ze čteného pochopíme, je omezeno. Každá lidská společnost měla a má nejdůležitějšími pravidly nastaveno, jak se ochraňuje život, majetek, a nezneužívá lidské sexuality. A proč se tato pravidla nastavují? Protože jsou stále a stále porušována. A opět, když se vrátíme k začátku tohoto textu, jsou v církvi lidé, kteří mají dostatečné znalosti, zkušenosti a schopnosti dalšího poznání, že si uvědomují závažnost toho, co se nám děje před očima, a pak jsou v naší církvi lidé, kteří se chovají úplně stejně, jako onen manžel v provařeném vtipu. My jsme ti lidé v církvi. Protože církev jsme my.

Ptejme se tedy, čemu my chceme věřit? Chceme věřit tomu, že všichni naši kněží jsou tak skvělí, jako kdyby už teď na zemi byli takoví polo-svatí? Riskneme si pro tuto víru položit na oltář nejvzácnější obětinu stejně, jako to udělal Abraham? Podle mě fakt, že se sexuální otázky v církvi řeší na úrovni vlastně středověké, zapříčiňuje, že právě ti slušní, hodní, a nikoho neprznící kněží a faráři, se zdravým sebevědomým, schopností budovat zdravé vztahy, jsou v současné atmosféře nejvíce biti. Protože jsou zcitlivělí k bolesti druhým, umí se vztahovat k lidem, a doléhá k jejich srdcím i svědomí bolest těch, kteří byli zneužiti, trpí. Mohou cítit i stud za chování svých spolubratrů a spolusester. Právě tito slušní lidé jsou obětováni současným systémem, protože při neřešení této krize jsou na jedné lodi i s těmi „przniteli dětí“ a „sexuálními agresory“. Neodděluje se zrno od plev.

Při práci s oběťmi sexuálního zneužívání se objevuje jeden hlavní, podstatný úkol, který oběti do terapie přináší. Oběti si přejí, aby agresor nějak zacítil to, jak moc ublížil a skutečně litoval. V tomto bodě je terapie velmi složitá. Protože z pohledu agresora je situace naprosto odlišná. Agresor sám sebe vidí často jako oběť komplotu, nemá pocit, že by konal cokoliv závažného, protože největší chyba je přeci v osobě oběti! Kdyby té nebylo, kdyby se nenarodila, nepřišla mu do cesty, nebyla taková a onaká hrozná, tak on by nic špatného neudělal. A on si není vědom, že by udělal něco špatného, vždyť oběť ho svedla, či potřebovala zachránit. Kvůli ní porušil celibát, a to je to největší proviněn, z něj se vyzpovídal, vše zapomenuto. Agresor nevidí problém. Nevidí jej úplně stejně, jako onen manžel z provařeného vtipu. Onu potřebnou satisfakci pro oběti, respekt k jejímu utrpení a bolesti musíme dát my. My všichni okolo našich bližních, protože teď už víme, že kolikrát příběh, který se nám odvíjí před očima, může být v realitě jiný, než kam nás pustí naše schopnosti, znalosti a myšlení. Poodstupme a ptejme se. Je to naše církev.